Prvním brankářem v roce 1945 byl od samého začátku Karel Adam, který se aktivně zapojil do činnosti klubu. Původně hodinář, ač nevelké postavy, patřil mezi nejlepší brankáře Liberecka. Nebylo divu, že o něj projevil zájem i Rapid Liberec. Liberečtí funkcionáři si počkali, až bude Bor hrát v nedalekém Doubí a přišli se na něj v roce 1948, kdy jsme hráli I.A třídu, podívat. Karel se to dozvěděl a to byla chyba. Chtěl se pochopitelně ukázat v nejlepším světle, ale nezvládl to psychicky. Doubí mu nastřílelo sedm gólů a míč jako naschvál většinou skončil v levém horním růžku, kde byla jeho slabina. Výsledek 7 : 1. A tak k žádnému přestupu nedošlo. Avšak hned v dalším kole, přestože Bor prohrál v Jilemnici 1 : 2, psaly noviny „O nepřekonatelném brankáři a nejlepším hráči na hřišti“. Karel později pověsil hodinářské řemeslo na hřebík a zapojil se jako herec v Novoborském divadle. V červenci 1950 přešel do divadla bratří Mrštíků v Brně, kde setrval až do roku 1984. Zde vytvořil řadu nepřehlédnutých rolí a nejednou jsme ho mohli spatřit v televizi. Byl znám také jako dobrý karikaturista. Zemřel v listopadu 1998.
V předcházejícím Zpravodaji jsem opomněl jednu věc, vztahující se k prvnímu poválečnému utkání Bor – Skalice. Na hřišti nebyly kabiny a kde se tedy mela mužstva svlékat? Řešení se našlo: Využila se dřevěná bouda na koupališti. Ovšem do podzimního zahájení mistrovské soutěže bylo třeba otázku kabin vyřešit. A tak se souhlasem MNV se provedlo přemístění jednoho dřevěného baráku z lágru v Boru II. – Arnultovicích směrem ke Klíči, který patřil k podniku Metallwerke Rachmann. Zde byli ubytovaní zahraniční dělníci, pracující v tomto závodě, který byl po válce přejmenován na Škodovy závody. Ve zmíněném dřevěném objektu byly vybudovány čtyři kabiny, kabina pro rozhodčího, malý občerstvovací bufet a také jakési umývárny. Byla to vlastně dvě plechová koryta, než ale bylo provedeno zapojení vody, chodili se hráči umývat do Šporky!
V roce 1946 nastupovali Borští fotbalisté pod názvem SK Bor u České Lípy a Rada MNV schválila používání znaku města na dřezech! Ve třetím kole I. A třídy došlo dle ohlasu v tisku k senzačnímu výsledku: Bor porazil Slavii Liberec 3 : 2. V listopadu téhož roku schválila výborová schůze změnu názvu na „SOKOL“ Bor. Bor po postupu z II. třídy hrál pak až do roku 1975 střídavě I.B třídu, I.A třídu, sem tam sestoupil i do okresního přeboru, aby se pak trvale usadil od roku 1965 s výjimkou ročníku 1968-69 až do roku 1975 v I.A třídě. Návštěvy 500 až 1.500 diváků v této soutěži nebyly ojedinělé a na liberecké derby Rapid – Slávia přišlo dokonce neuvěřitelných 7.000 diváků! Pak následovala šestiletá účast v krajském přeboru a v roce 1982 postup do kýžené divize.
V předcházejícím Zpravodaji jsem opomněl jednu věc, vztahující se k prvnímu poválečnému utkání Bor – Skalice. Na hřišti nebyly kabiny a kde se tedy mela mužstva svlékat? Řešení se našlo: Využila se dřevěná bouda na koupališti. Ovšem do podzimního zahájení mistrovské soutěže bylo třeba otázku kabin vyřešit. A tak se souhlasem MNV se provedlo přemístění jednoho dřevěného baráku z lágru v Boru II. – Arnultovicích směrem ke Klíči, který patřil k podniku Metallwerke Rachmann. Zde byli ubytovaní zahraniční dělníci, pracující v tomto závodě, který byl po válce přejmenován na Škodovy závody. Ve zmíněném dřevěném objektu byly vybudovány čtyři kabiny, kabina pro rozhodčího, malý občerstvovací bufet a také jakési umývárny. Byla to vlastně dvě plechová koryta, než ale bylo provedeno zapojení vody, chodili se hráči umývat do Šporky!
V roce 1946 nastupovali Borští fotbalisté pod názvem SK Bor u České Lípy a Rada MNV schválila používání znaku města na dřezech! Ve třetím kole I. A třídy došlo dle ohlasu v tisku k senzačnímu výsledku: Bor porazil Slavii Liberec 3 : 2. V listopadu téhož roku schválila výborová schůze změnu názvu na „SOKOL“ Bor. Bor po postupu z II. třídy hrál pak až do roku 1975 střídavě I.B třídu, I.A třídu, sem tam sestoupil i do okresního přeboru, aby se pak trvale usadil od roku 1965 s výjimkou ročníku 1968-69 až do roku 1975 v I.A třídě. Návštěvy 500 až 1.500 diváků v této soutěži nebyly ojedinělé a na liberecké derby Rapid – Slávia přišlo dokonce neuvěřitelných 7.000 diváků! Pak následovala šestiletá účast v krajském přeboru a v roce 1982 postup do kýžené divize.