Oddíl v roce 1S72 opět spolupracoval při cyklistickém závodě Bohemia a přihlásil se do soutěže o „Vzorný kolektiv“. Byla dokončena nástavba prvního poschodí, jak bylo plánováno. Podle původního projektu byla celá plocha nad přízemím, kde se nacházejí kabiny, rezervována pro hlavní tribunu. Výbor však posoudil, že bude účelnější využít nástavby prvního patra pro byt správce stadiónu a klubovnu, což bylo nakonec realizováno. Mimoto se v této části objektu nacházejí ještě dvě garsonky po přechodný pobyt nových hráčů. Bydlel zde i Jaroslav Borovička a v současnosti je jedna používána jako sekretariát FC. Dále je tam prostor pro rozhlasovou kabinu a v průčelí byla vybudována malá tribunka pro 22 osob. Náhradou za neuskutečněnou stavbu tribuny po celé délce prvního poschodí byly postaveny po obou stranách budovy dvě tribuny, které pojmou celkem 260 osob. Vracím se ještě podrobněji k osobě Jaroslava Borovičky, protože to byla zatím nejvýznamnější fotbalová osobnost, která se v Novém Boru zapojila do aktivní činnosti. Stal se, jak už bylo řečeno, hrajícím trenérem Nového Boru od července 1972, i když co do sehraných zápasů nastoupil v mistrovské soutěži pouze třikrát. Pamatujeme se, že na první trénink se přišlo podívat více zvědavců, než diváků na některé utkání. Věřili v obrat k lepšímu. Ale ani Borovička nemohl v krátké době dostat mužstvo do takové formy, aby zaútočilo na vedoucí postavení. Vždyť kádr mužstva tvořili téměř stejní hráči, kteří se horko těžko zachránili v I.A třídě. Posilou byl jedině Jiří Ducháček z České Lípy a naopak už nehráli stoper Emil Šohaj a kanonýr František Holeček. Před zahájením mistráků sehrál Nový Bor mezinárodní utkání s italskou UISP Empoli (nedaleko Florencie) a vyhrál 2 : 0 brankami Ducháčka a Josefa Mrkvičky. V prvním podzimním utkání se Bor střetl doma s Rumburkem. Noviny přinesly zprávu, že domácí mužstvo nastoupí s Borovičkou a tak na stadion přišlo 500 diváků. Borovička však nenastoupil a utkání skončilo smírně 2 : 2. Ze záznamů, které si Borovička dělal po každém zápase, ve kterých hodnotil jednotlivé hráče, se dočítáme např. že Josef Mrkvička byl vyhodnocen nejvyšší známkou 5, ale odečítaly se mu dva body za napomínání rozhodčím a Zdeněk Pavlíček, ohodnocený známkou 4, dostal minusový bod za „přemíru oslavy po zápase“! Poprvé, se Borovička objevil v mistrovském utkání dne 14. října se Stráží n. N. (1 : 1) v sestavě: Kratěk – Bořil, Ducháček, Tisner , Jankovič – Robert Seidl, Moudrý – Zd. Procházka, Kadaně, Borovička, Zd. Kunst. Vedoucí gól domácích z kopačky Kadaněho padl právě po jeho přihrávce. Hra Borovičky nebyla stavěna na vlastní rychlosti, tu už postrádal. Ale bylo požitkem sledovat jeho perfektní zpracování míče, techniku, uvolňování spoluhráčů a přihrávky. Podruhé nastoupil 25. října v Benešově n. Pl. (1 : 0) proti druhému mužstvu I.A třídy, které co té doby doma neprohrálo. Rozhodující branku vsítil Slávek Moudrý a vítězství vychytal Jarda Kratěk. I zde byla znát Borovičkova přítomnost na hřišti.
Dne 29. října hrál proti Křešicím ve středu zálohy a Bor vyhrál 2 : 0. Dne 2.listopadu zajížděl k poslednímu utkání podzimního kola do Mšena bez nemocného Borovičky a prohrál 0 : 1. Kdyby byl vyhrál, skončil druhý se stejným počten bodů jako první Hejnice.
Uznání hráčů 3 příznivců sklidil při zápase v Hrádku n. N. Dne 27. září za stavu 1 : 2 pro Nový Bor, kdy mužstvo koučoval z lavičky. Tři minuty před koncem se zranil při obranném zákroku Rudolf Horák. Vedle zlomené klíční kosti a otřesu mozku mu ke všemu ještě zapadl jazyk. Borovička instinktivně vytušil podle klubka hráčů, sklánějících se nad Rudou, co se stalo. Rozběhl se přes celé hřiště k zraněnému hráči a díky jeho zákroku nedošlo na štěstí k nejhoršímu. Ruda byl převezen do liberecké nemocnice, kde si poležel tři týdny a na jaře 1973 se opět vrátil na hřiště. Do Nového Boru přišel Borovička v jednačtyřiceti letech a byl zaměstnán v n. p. Užitkové sklo (Jak známo, název současného Crystalexu se postupně měnil z Borokrystalu na Borské sklo, Užitkové sklo a posléze na Crystalex). Nejprve pracoval v zásobovacím oddělení, později ve skladovém útvaru na závodě 5 (dnešní Egermann). Rozloučili jsme se s ním na konci roku 1972. Byl přece jen zvyklý na jiné podmínky, které mu náš oddíl při nejlepší vůli nemohl poskytnout. Jak známo, přátelil se se spisovatelem Otou Pavlem, autorem známé knihy „Dukla mezi mrakodrapy“. Poutavé čtení o Borovičkovi je i v knize „Syn celerového krále“. Jaroslava jsme poznali jako příjemného společníka. Byl prima parťák, žádný náfuka a lidé v Novém Boru ho měli rádi. Po půl roce odešel z Nového Boru za lepším angažmá do Tatranu Sedlčany. Mnohému naše hráče naučil a dokázal odhadnout možnosti a schopnosti jednotlivců. Např. z pravého křídla Jirky Bořila udělal vynikajícího pravého obránce, který byl v A-mužstvu vyhodnocen v soutěži o nejlepšího hráče roku čtyřikrát na prvním místě, dvakrát na třetím a ještě při přechodu do Béčka obsadil třikrát druhé místo. Tento rekordní počet do doby vyhodnocování nejlepších hráčů roku nebyl nikdy překonán,a přiblížil se mu pouze Josef Vobecký (celkem pětkrát).